Čtvrtek 6. října 2022, svátek má Hanuš
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Čtvrtek 6. října 2022 Hanuš

Nesmrtelnost existuje

5. 02. 2013 20:49:30
Nemám nic převratného, co bych vám sdělila a dokázala tak zlepšit vaše životy a pomohla vám k povznesení se nad každodenními strastmi. Mám v hlavě ale něco, co mnohé z nás může alespoň trošku uklidnit. A mnohé docela dost zneklidnit.
Všichni jsme byli děti. Všichni jsme byli (nebo stále jsme či budeme) teenageři, dospělí, staří.... A vsadím se, že my všichni jsme alespoň jednou v alespoň jednom z těch období zatoužili po nesmrtelnosti. Někteří v to doufáme stále. A my všichni jsme byli zklamaní, když jsme se postupem času naučili, že nic takového není. Není elixír mládí, není pilulka na věčný život ani kapky proti smrti. Máme smůlu. Umřeme.
Ale s klidným svědomím vám můžu říct, že znám pár nesmrtelných. A vlastně víc než jen pár. A to i přesto, že většina z nich je už po smrti.
Jednoho dne mě táta vezl autem, odněkud někam, to není důležité. Jako vždy mu hrálo jeho autorádio, ze kterého začala znít nějaká píseň. V tu chvíli táta otočil "knoflíkem" na ovládání hlasitosti, zesílil rádio a začal povídat. Nebo spíš křičet, abych ho přes rádio slyšela.
"To je Ronnie James Dio. Říkalo se mu malý muž s velkým hlasem... Byl to takovej skřet, ale hlas měl fakt úžasnej. Zpíval i s Black Sabbath, hostoval tak různě...." a pokračoval. Zaujatě jsem poslouchala, až táta došel k větě: "Loni umřel." V tu chvíli jsem, obklopená tóny balady, koukala z okýnka auta na noční oblohu a musela jsem se usmát. Umřel. Ano. Tohle je ten případ, kdy to není tak zcela pravda. Protože i když tělo toho malého muže někdy v loňském roce zemřelo, on ne. On nezemřel, protože někde na druhé straně světa, v jedné malé, nedůležité zemi, v jednom malém modrém autě, seděl jeden táta, který své dceři vyprávěl příběh tohoto muže. Toho, který možná nežije, ale přesně v tu chvíli, byl s námi. Jeho hlas nám zpíval, jeho životní příběh byl momentálně to jediné, na co jsme mysleli.
A dojeli jsme k tátovi do bytu. A do čtyř do rána, nehledě na to, že jsme vlastně oba dva museli následující den do práce, jsme okupovali YouTube a poslouchali písničky "Malého muže s velkým hlasem". Diskutovali jsme o nich a hlavně o něm. O tom, jak byl sympatický, o tom, jak se lišil od ostatních, o tom, co dokázal. A když jsme už konečně vyměnili YouTube za zasloužený spánek, zřejmě se někde na druhé straně světa, v nějakém jiném autě, rozezněly znova tóny Ronnieho hlasu. A nějaký jiný táta (bratr, švagr, tchán, kamarád, manžel...) vyprávěl nějaké jiné dceři (sestře, švagrové, snaše, kamarádce, manželce...) o životě jednoho malého muže. Který už nikdy nezemře. Někde jinde určitě spustil Jackson. někde jinde Beatles. Támhle zase Queen, támhle třeba Nirvana. A někde jinde si někdo prohlížel obrazy Van Gogha. Touluse Lautréca nebo třeba Da Vinchiho. Někde jinde někdo koukal na hříšný tanec a platonicky se zamiloval do "Johnnyho". A tak dále........
Ti všichni, i když prohráli boj s "životností" svého těla, vyhráli nesmrtelnost. Dokázali to. Ať už o tom vědí nebo ne, už nikdy nezemřou.
A proto to mnohé z nás může alespoň trošku uklidnit. Někteří už jsme na své cestě za svou vlastní nesmrtelností, i když se o ní vlastně nikdy nedozvíme. Někteří se snažíme takovou cestu zahájit. A některým z nás se to třeba podaří. A mnohé z nás to může zneklidnit. Taky chceme nesmrtelnost. Ale nemáme velký hlas. Nemáme ani ruce, které dokáží nakreslit Mona Lisu. Nejsme ani natolik zajímaví, aby jsme si zahráli na Johnnyho nebo Baby. Musíme se smířit s tím, že my prostě zemřeme. Zemřeme a až zemřou ti, kteří by si na nás mohli někdy vzpomenout, bude po nás. Kdo ví. Nezbývá, než se snažit. Než se dál snažit o nesmrtelnost a dokázat něco, co donutí jednoho tátu, v jednom autě, v jedné zemi vyprávět...
Autor: Barbora Sedláčková | úterý 5.2.2013 20:49 | karma článku: 13.37 | přečteno: 695x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Ostatní

Vilém Ravek

..a babičko, proč máš tak velkou pusu? Protože jsem byla na plastické operaci.

Dnes, alespoň co se hereček a jiných celebrit týče, jsou pohádkové babičky nedostatkovým artiklem. Skoro každá má za sebou padesát omlazovacích kůr a deset plastických operací. Mají velká prsa, velkou pusu a divný úsměv klauna.

5.10.2022 v 19:05 | Karma článku: 20.89 | Přečteno: 280 | Diskuse

Jan Ziegler

První bitvu celoevropského konfliktu vyhráli čeští stavové

Je to zajímavé jihočeské prvenství. Letos tomu bude 404 let, kdy 9. listopadu 1618 svedli stavové a císařští první regulérní bitvu nejen stavovského povstání, ale celé Třicetileté války.

5.10.2022 v 13:14 | Karma článku: 13.87 | Přečteno: 305 | Diskuse

Milan Šupa

Definování zásadního omylu křesťanství

Domněnka křesťanských církví, že svět byl spasen křížem a vzkříšením Krista, je nesprávná! Tato teze je tragickým omylem.

4.10.2022 v 16:26 | Karma článku: 10.74 | Přečteno: 346 | Diskuse

Jiří Herblich

Jaké je ono gró, poznání světa?

Není to o věcech, není to o člověku, je to o životě jaký žijem. Kdo pochopí, ten nejde ono gró světa v tom čím je tvořeno, tedy bytím.

4.10.2022 v 14:35 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 68 | Diskuse

Jan Pražák

Mladá paní, vzala byste mě k sobě domů?

Nudu ve vagonu metra prozářila svou krásou na náměstí Republiky. Jakoby vyšlo slunce i měsíc zároveň, zlaté paprsky jejích vlasů zápolily se stříbrnými odlesky večerních šatů. Napadlo mě, že se asi vrací z divadla nebo z koncertu.

4.10.2022 v 14:34 | Karma článku: 30.60 | Přečteno: 910 | Diskuse
Počet článků 4 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 707
Jsem obyčejná, ale přesto zajímavá, nejsem stará, ale zdá se, že už ani mladá. Jsem z venkova, ale patřím do velkoměsta. Pracuji v jedné internetové společnosti, vedu sdružení na podporu jihokorejské kultury, fušuju tak trochu do focení, do kreslení, psaní a vůbec všeho, co mě kdy začne bavit, ale v ničem nejsem nejlepší. Jak říkám. Obyčejná. Ale možná je o čem se občas zmínit.

Najdete na iDNES.cz